Archiv pro rubriku: 2013 učitelé

Etický profil žáka, program etické výchovy a jeho naplňování ve vazbě na projekt SFSN

Profiletickevychovynaprvnimstupni

Hodnotový profil žáka – etickávýchova2013

 

Součástí školních projektů bylo i 28 hodinové školení pedagogických zaměstnanců školy v otázkách etické výchovy. Jednou z otázek bylo vytváření prosociálních forem chování. Samostatné hodnocení této aktivity na projekt SFSN bude součástí závěrečné konference.  Konference ukázala úzké propojení těchto aktivit.

Comenius – Europe Beyond Borders

IMG_0977Na naší škole věnujeme poznávání našich sousedů značnou pozornost. Důkazem těchto aktivit je také projekt Comenius – Europe beyond borders, ve kterém naši žáci společně s devíti evropskými zeměmi vytvářejí výstupy, které slouží vzájemnému poznávání.  Zemí koordinující naše aktivity je v tomto případě Turecko. Jednou z aktivit byla mezinárodní degustace, kde žáci ze všech zemí, kteří se zúčastnili společného setkání v listopadu 2013 v Praze, pokoušeli představit národní kuchyně všech zemí. Velký úspěch slavila naše česká kachna se zelím a knedlíky.  Video je vloženo  na konci tohoto příspěvku.

webové stránky projektu:    http://comenius2013.lupacovka.cz      http://ebb.lupacovka.cz

 

Mezinárodní projekt Children like us – příspěvek k integraci cizinců také u nás

Na podzim roku 2013 probíhá na škole také projekt Children like us 2013 ve spolupráci s maďarskou školou v Oroshaze. Protože jde o projekt zaměření na diverzitu nás Evropanů, má velký význam pro vzájemné poznávání našich sousedů mezi vrstevníky. Na uvedených vložených odkazech můžete sledovat názory žáků na naše sousedy a vývoj těchto názorů postupně na míře vzájemného poznávání.

Na základě dotazníků mezi žáky slouží především odstraňování celé řady předsudků, které v nás kolují. Míra xenofobie je však také velmi vysoká i u našich sousedů. Stačí se podívat na uvedené odkazy.

Projekt je součástí sítě ACES  – Academy of Central European Schools.

 

Mé silné (slabé) stránky

Jako další aktivitu v projektu jsme zvolili doplňování částí vět podle pravdy na celé věty. (První části vět – Nejlépe mi jde… – Průměrný/á jsem… – Nejde mi, neumím…).
Nejprve jsme se v diskusním kruhu zeptali, existuje-li na světě někdo, kdo umí úplně všechno (nebo mu nejde vůbec nic). Vyvodili jsme fakt, že každý je v něčem dobrý a něco naopak neumí. Cílem této aktivity byla sebereflexe dětí, uvědomování si svých silných i slabých stránek, mnohovrstevnost každého jedince a zkusit nepodléhat zjednodušující generalizaci v názoru na určitého člověka.

Xenofobní tramvaj a vlak

Včera jsem byl ve vlaku svědkem hovoru dvou postarších dam. Velmi se zlobily nad skutečností, že v nejmenované škole, přijali tři žáky černé pleti. Bylo zřejmé, že šlo o pohled zevnitř a tudíž bylo pro mne zajímavé sledovat celou tu škálu povzdechů. Jen namátkou vybírám:

a) jak mohou vzdělávat skupinu žáků, když ti noví nic česky neumí, b) jsou divní, protože se tak divně dívají, vždyť z těch očí kouká, že někoho zavraždí, c) ani chvilku neposedí, d) s rodiči není žádná řeč, e) nemají žádné kamarády, f) ředitelka se o to nestará.    A mohl bych pokračovat…

Směsice předsudků, pelmel záměn příčin a důsledků. V hovoru těchto dam ale prolínalo jediné, neochota začít přemýšlet jinak, hledat nové přístupy a neochota cokoli měnit. Ideální je mít pořád tu naší školičku hezky pro české Honzy… Tak jsem se trochu vložil do hovoru. A se zlou jsem se potázal.  Na stranu paní učitelek se přidalo další osazenstvo vlaku… Cesta domů proběhla v živé atmosféře diskuze nad tím, jak nám ti cizáci plundrují naší zem, jak globalizace ničí naše české peciválství  Toho pozitivního se vážně mnoho neozvalo. A tak když jsem vystupoval, nabyl jsem dojmu, že do příměstského vlaku asi nepatřím.

Druhý příklad na sebe nedal dlouho čekat, jen do dnešního dopoledne.  V tramvaji jsem naslouchal průvodci, který doprovázel anglicky mluvící skupinu.  Líčil jim, jak je strašné se v hotelu potkat se skupinou ruských turistů. Nikoli konkrétně s člověkem, ale s národem jako takovým. Jsou prý všichni nevzdělaní, hluční, zloději a…   Když jsem se mu pokusil říci, že Rusko má bohatou kulturu a mnohé úžasné kulturní památky, odvětil mi, že on je neviděl, a tudíž nic takového nejspíš neexistuje. Průvodce hovořil anglicky velmi dobře a byl si toho víc než dobře vědom a dával svou jazykovou převahu nad většinou těch obyčejných plebejců jasně na odiv.

A tak jsem zase vystupoval ven z dopravního prostředku s pocitem, že předsudky a první dojmy vytvářejí obraz cizinců jako čehosi nepřátelského naší úžasné české dokonalosti.  Žijeme ve svém uzavřeném světě předsudků, představ, pocitů a jakési pomatené víry.  Pranic nám není platný internet či globalizace, k čemu je otevřené okno do světa, když nosíme neprůhledné brýle plné zášti, malosti a zupáctví.  Nevidíme dál než jen na špičku nosu, a to ještě toho vlastního. Běda, jakmile má navíc ještě jinou barvu.

Něco jsem se přece jen naučil. Nemám poslouchat cizí hovory.

 

 

autentický příspěvěk americké občanky žijící v ČR

Living as an expatriate in a foreign country can be very exciting, but also stressful at times. As an American living in the Czech Republic for the last 11 years, I have experienced many cultural differences. Throughout this time, many Czechs have asked me why I prefer living here instead of living in my own country, and the answer is somewhat complicated. To start, there is no such thing as a perfect country; there are good and bad things everywhere.

Some of the ways in which life in Prague is better than life in the USA include: a transportation system far superior to that of any American city, and far more affordable; a superior health care system in terms of health insurance coverage; a markedly lower violent crime rate; a society that minds its own business and does not care about what everyone on their street is getting up to; a society which does not allow its children to become spoiled maniacs who behave badly at every opportunity; and a breathtakingly beautiful city with fairy-tale architecture that makes any American city look drab and dreary.

Some of the ways in which life in Prague was difficult to adapt to included: many extremely aggressive drivers; a very complicated and unwelcoming visa system; police officers who turn a blind eye to crime happening directly in front of them; extremely expensive electronics (computers, etc.); extremely expensive rent for foreigners; communication difficulties (this isn’t such a big issue today, as far more Czechs speak English now than 10 years ago); terribly rude customer service in shops; unbelievably long lines in the supermarket, post office, doctor’s office, etc.; and blatant, unabashed corruption when doing business.

Despite the excitement of living in a new country, the first few years as an American expatriate in Prague were very difficult in terms of assimilating. Looking back, this was probably due to spending a lot of my time with other expatriates, primarily from the UK and USA. During meet-ups, many of them would spend all of their time complaining about life in the Czech Republic and comparing it to “better” things in the UK and USA. If you intend to stay in a foreign country and assimilate properly, it is difficult to do when surrounded by such people. Eventually, I ditched the expatriate crowd and started spending my time with Czechs.

Once I did that, my outlook changed completely, and I started to become more tolerant of things which had frustrated me before. I don’t *enjoy* standing in line at the post office for 40 minutes but, like Czechs, I have accepted that this is not going to change. I no longer have to get visas, which also made my life here much, much easier. In short, I’ve stopped caring so much about what is different, and just learned to accept what is. This is key to assimilating into any culture, and assimilation is very necessary if you intend to make a foreign country your permanent home.

When people ask if I plan to return to the USA, my answer is no. I did consider it but, after serious contemplation, I realized that going home to the USA would lead to even greater culture shock than what I’d experienced when I first came to Prague. There are things about my home country which I now see in a different light, and these things would frustrate me greatly if I went back. A good example of this would be everyone’s rush to get everything done “yesterday”, without ever taking holidays, without ever taking time to just relax, without being able to afford health care if you become ill, and with violent crime of incredible proportions.

In addition to this, the American government is a gigantic mess (when they actually choose to work). Czechs often complain about corruption in the Czech government because it is obvious, but there is just as much, if not more, corruption and abuse of power within the US government; it is just better concealed and spans across many continents. Nevertheless, it is there, and I choose not to live in a country that suspends large parts of its own constitution in order to wage war on countries that cannot fight back.

Perhaps that makes me sound like I am anti-American, and certainly I have been accused of this by some of my compatriots. On the contrary, I am not anti-American, and I am proud of my heritage. My country has done great things in the past and has contributed great things to the world. However, it has also done very bad things, both in the past and the present, and this trend does not seem to be changing. Sadly, many of my compatriots are too naïve to see this. The Czech Republic is not perfect, but I think Czechs have got their priorities straight, whereas Americans have lost sight of what is really important in life. It is for these reasons (and more) that I choose to call the Czech Republic home.